Barbora Puchý pracuje jako vedoucí týmu dotačních projektů. S kolegy zajišťuje administraci desítek dotačních projektů, které pomáhají třeba s výstavbou optiky v odlehlých lokalitách. V rozhovoru popisuje svou cestu do telekomunikací i to, jakým překážkám čelí při zavádění AI nástrojů a proč si od práce nejvíce odpočine na své zahradě.

Co jste vystudovala?
Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor učitelství matematiky a chemie. Pokračovala jsem také doktorským studiem, které jsem ale nedokončila. Během něj jsem totiž začala pracovat částečně jako pomocná vědecká pracovní síla a částečně jako lektorka a školitelka ve firmách. Postupem doby mi ale došlo, že moje cesta nakonec nebude akademická, a tak nemělo smysl ve studiu dále pokračovat.

Jak pokračovala vaše kariéra po ukončení studií?
Zpočátku jsem pracovala primárně jako lektorka a postupně jsem vybudovala vlastní vzdělávací agenturu. Můj první velký kontakt s evropskými dotacemi přišel v roce 2007. Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava chtěla do výuky v oboru řízení letecké dopravy pořídit letecký trenažér a my jim pomohli na tento záměr získat finance z dotačního programu. Tehdy jsem napsala svůj první dotační projekt, který byl úspěšný. A v ten moment mě svět dotací plně pohltil. 

Dalším firmám, školám i obcím jsem začala nabízet konzultace i vypracování dotačních projektů včetně jejich řízení. Věnovala jsem se také mentorování týmů, které dotační programy zpracovávaly. Posledních téměř dvacet let tak lektorování ubývalo a přecházela jsem naplno právě k dotačnímu managementu.

Zvažovala jste někdy, že byste ve školství přece jen pracovala?
Ano, v jednu chvíli jsem reálný návrat do školství zvažovala. Dokonce jsem si doplnila roční manažerské studium na Národním pedagogickém institutu, které je pro pozici ředitele školy potřeba. Cítila jsem, že mám pro tuto roli predispozice díky zkušenostem s různými projekty, s vedením týmů i nastavováním systémů. Také mě hnala velká touha změnit školství. Výběrové řízení se mi podařilo vyhrát, k samotnému jmenování ale nakonec z čistě politických důvodů nedošlo. Bylo to hodně náročné období, které vyvrcholilo mým zdravotním kolapsem. Pak jsem si řekla „a dost“. Následovala dvouměsíční kariérní pauza a rozhodnutí pro změnu. 

  

A tou cestou byly telekomunikace. Jak jste se k práci v CETIN dostala?
Zaujala mě nabídka na LinkedInu. Popis pozice přesně odpovídal mé dosavadní praxi a zkušenostem. Klíčový ale byl osobní pohovor. Tam totiž zaznělo, že hledají někoho, kdo tým vybuduje od nuly. A právě to byla ta výzva, která mě nadchla a pomohla mi se definitivně rozhodnout. A také má záliba v technice a obecně technických oborech.

Na kterou pozici jste nastoupila?
Jako vedoucí týmu dotačních projektů. Můj tým zajišťuje administraci a metodické vedení dotačních projektů od začátku až do konce. V praxi to znamená, že dohlížíme na správné vedení projektů, plnění podmínek i termínů tak, aby CETIN kvůli zbytečným chybám nepřicházel o peníze. Zároveň připravujeme metodické vedení projektovým manažerům, aby vždy přesně věděli, co nám pravidla dotačních programů v reálném prostředí projekce nebo výstavby dovolují.

Jak velký tým aktuálně vedete?
Dnes je nás zhruba deset, a to včetně odborných specialistů a externistů. Klíčem k našemu fungování je, že máme jasně rozdělené role a pro každou oblast určeného konkrétního garanta administrace a metodiky.

Na jakých projektech aktuálně pracujete?
Velkou část tvoří dotační projekty NGA (Next Generation Access), které se zaměřují na budování optické sítě v místech, kde by se komerční výstavba prostě nevyplatila. Typicky jde o malé vesnice a odlehlé lokality. Obdobně to funguje u pokrývání bílých míst mobilním signálem. Máme pod sebou hned několik dotačních vln a desítky projektů, kdy řadu z nich budeme letos uzavírat. K tomu máme projekty zaměřené na přeshraniční spolupráci s Polskem v rámci projektu CEF (Connecting Europe Facility – Nástroj pro propojení Evropy). A spolupracujeme také s Českým vysokým učením technickým v Praze na výzkumném projektu Technologické agentury ČR. V minulosti jsme zpracovávali i dotace na fotovoltaiku, ale ty dnes už jen dokončujeme. Zajišťujeme rovněž administraci projektů, které jsou v takzvané fázi udržitelnosti. 

Jak náročné je pracovat na tolika různých projektech?
Každá dotační výzva má svá specifika a vyžaduje trochu jinou odbornost, ale základní princip dotační administrace zůstává velmi podobný. Vlastně se to ani moc neliší od projektů, na kterých jsme pracovali dříve.

Jak vypadá váš běžný pracovní týden?
Snažím se držet jasnou strukturu. V pondělí odpoledne si na týmové poradě vyjasníme, co nás daný týden čeká, a v pátek vyhodnocujeme, co se podařilo a co musíme dotáhnout. Podle situace přidáváme denní patnáctiminutové stand-up statusy. Mezitím chodím po schůzkách, řeším operativu a snažím se odstraňovat překážky pro svůj tým. Ráda svůj styl vedení s nadsázkou přirovnávám k práci vysokohorského šerpy. Mým úkolem je odklízet lidem z cesty klády a občas jim i vzít těžký batoh. Tlačím je nahoru, ale tu cestu na vrchol si už zkrátka musí vyšlapat každý sám. Poslední dobou se hodně věnuji i automatizaci procesů. V našem týmu jsem ambasadorkou AI.

V čem konkrétně vám automatizace pomáhá?
Snažím se, aby lidé nedělali repetitivní práci, kterou za ně může udělat stroj. Automatizujeme procesy od zpracování dat, dokumentů, reportů přes přiřazení dotační relevance až po přípravu podkladů pro zatřídění. A to proto, aby se kolegové mohli věnovat své odborné činnosti.

Bylo těžké přesvědčit kolegy o využívání AI?
Někteří lidé se přirozeně bojí, že se budou muset učit nové věci nebo že je AI nahradí. Vždycky si u toho vzpomenu na průmyslovou revoluci, kdy lidé ze strachu rozbíjeli ve fabrikách stroje. Ale zdaleka to neplatí pro všechny. Různé využívání umělé inteligence dnes v našem týmu máme i v KPI. Je to prostě nevyhnutelná změna, kterou není možné zastavit. Je lepší jí využít a naskočit do tohoto rozjetého vlaku co nejdříve. 

Co vás na vaší práci nejvíce baví?
Práce s lidmi a hledání cest tam, kde je ostatní nevidí. Vystudovaná matematika mě naučila takové tvrdohlavosti. Prostě nad problémem sedím tak dlouho, dokud ho nevyřeším. Stejně tak mě naplňuje posouvat lidi kolem sebe. Baví mě zjednodušovat procesy a vymýšlet, jak věci dělat chytřeji a efektivněji.

A co vás naopak nebaví?
Když vidím, že nějakou činnost zvládne stroj rychleji a bez chyb, přijde mi zbytečné nechávat to na lidech. Stejně tak nemám ráda, když někdo změnu odmítá a priori z principu nebo se chová povýšeně.

Měla jste někdy práci snů?
Jako malá jsem chtěla být učitelkou. Známkovala jsem i plyšáky. :-) Tento sen jsem si částečně splnila získáním titulu na pedagogické fakultě a působením ve školství během studií. Musím ale říct, že mám v životě obrovské štěstí, že dělám to, co mě baví a naplňuje. Takže ten pocit „práce snů“ vlastně žiji pořád.

Co ráda děláte ve volném čase?
Ráda dělám něco, u čeho si odpočine hlava. Například moc ráda zahradničím, v poslední době navíc s prvky udržitelné permakultury. Odpočinu si také u různé manuální práce okolo domu. Třeba u zapojování elektriky pro řídicí jednotku závlahového systemu, elektriky v zahradě nebo zapojování světel. Vyžaduje to stoprocentní soustředění a absolutní přesnost. Jinak mě baví lyžování, golf a cestování s poznáváním a seberozvojem. Ráda navštěvuji muzea, hvězdárny a podobné vzdělávací instituce. Ta učitelka se ve mně prostě nezapře.

Co byste popřála společnosti CETIN do budoucna?
Aby se i nadále nebála změn a dokázala je správně řídit. Aby její zaměstnanci nezůstávali stát v obrazné platónské jeskyni, ale aktivně sledovali, kam se svět kolem nich ubírá. A především, aby firma dokázala naplno využít obrovský potenciál technologií, které se nám dnes nabízejí.